Snivé začátky

byly těžké...

Ostatně co není. Snivci procházejí / asi neustále / svým obdobím hudební puberty, hledají sami sebe. Poslouchají co se dá,...rádio "Talistman" vyhrává stanici Louxebourg, ale zahřívá se při tom tak, že se musí chladit mokrým hadrem, v Supraphonu se kupují všechny desky, co za něco aspoň trošičku stojí, chodí se na piáno na housle, atd, ... to známe...

Poslouchá se hlavně magneťák, půjčují se a nahrávají lecjaké nahrávky, na koncerty se moc nechodí, moc zajímavých není, to, co se líbí, je skoro zakázaný, vkus určuje často i móda, neboť často se musí poslouchat kdeco...když nic jiného není... , ale přesto se v těžké normalizaci poslouchají Beatles, Rolling stones, později pak už všechny ty dobré kapely převážně sedmdesátých let.

A už se dávají dohromady první školní skupiny, hrají doma odpoledne, když tam ještě nikdo z rodičů není, navzdory sousedům a mastí se všelicos a jakkoliv. První buben byl ešus, a blána nalakované plátno, později mosazný dechovkový bubínek, později i nová bicí souprava a to už se hraje v tělocvičně, v kotelně na uhlí, později na půdě i ve sklepě...

Říkají nám kraválisti a sklízí se i hodně posměchu, který samozřejmě nic nebere z té hlomozící a snad největší radosti..., hraje se bigboš, napodobují se písničky známých skupin. Pak přicházejí na řadu i vlastní kompozice..., atakdál, atakdál...

Mnohem později, v roce 1991, se na Šumavě ( v bájné pravlasti / Kubín / snivců ) hraje na "Šumavský cinkál"...

Na "Šumavsky cinkál" pak hrajeme s Michalem, s Martinem Janíčkem a později s Markem Šebelkou při několika příležitostech....