18.3.1992 ORLOJ SNIVCŮ

Olomouc
Vlastivědné muzeum
vernisáž výstavy V dimenzích prázdna

V létě 1991 seznamuji v Mačicích bráchu Michala se svým novým objevem "Šumavským cinkálem" (sbírkou všech možných želez sesbíranou na skládkách v širém okolí a horou truhlíků na květiny = polystyrenovými rezonátory) a hned podnikáme velkou akci: vezeme naše železa a magnetofon Tesla B116 do JZD Soběšice, do vysoké prázdné roury, obří nádrže na močůvku, kde je naprosto neuvěřitelná akustika.

Mám teplotu a železa jsou těžká... potřebujeme elektřinu a s připojením do sloupu osvětlení v JZD nám pomáhá laskavý pan traktorista... nakonec opravdu hrajeme a nahráváme... ... balíme pak za tmy a deště... při vypojování drátů ze sloupu prská elektřina a my se potíme strachy...

Koncem zimy postávám na Petříně, koukám na Prahu a napadá mě nový název: "Orloj snivců"... Michalovi se líbí a pak přibíráme třetího člena do party, je to Marek Šebelka, který umí hrát na piano. Dostali jsme potom pozvání jet zahrát na vernisáž do Olomouce.

--------------------------------------------------------

Nosíme naše truhlíky na kytky do muzea, kde se na nás dívají dost nedůvěřivě. Nejsme na to ještě zvyklí. Skládáme všechen náš materiál do dřevěné kopule = objektu sochaře Ambrůze uprostřed místnosti v horním patře...

Lidí přichází mnoho a kurátor Jiří Zemánek bojuje s textem proslovu. Pak dostáváme pokyn a Marek nachází odvahu začít přečtením dopisu "Dádičce" od nějaké holčičky, který jsme našli na ulici.

Začalo to tedy vesele a hrálo se dobře. Posluchači byli velice tišší (dědové i malí caparti), pomáhal nám i západ slunce v oknech za zády, rozprostírající se v dálce nad olomouckou periférií...

potom se o nás v Olomouci dobře starali, čímž nám Marka poněkud zmlsali.

Olomouc byla pro mě velkým objevem...