20 .6. 1992 ZAPOMENUTÝ ORCHESTR ZEMĚ SNIVCŮ

klášter Plasy
sympozium Hermit

Náš orchestr vzniká už v lednu.

Stojíme s Markem Šebelkou na Karlově mostě, kde právě prodává korálky a říká, že jak byl na těch koncertech v Emauzích ( "Velryba v Emauzích", objekt Michala Bouzka ) tak se mu líbily ty bubny, a že by k tomu hrál na piáno. S Markem se známe přes deset let, ale nikdy jsme spolu nehráli. Ale slovo dalo slovo...

Bratr Michal pracuje tou dobou v Supraklubu ( bývalé Divadlo hudby ) a vybojoval nám tam ( po "úspěchu" s Osseus Labyrinth = divadlo ze San Francisca ) možnost zkoušení v sobotu a neděli mezi 10. a 14. hodinou. Scházíme se tedy okolo půl jedenáctý se zalepenýma očima, ale pravidelně asi šest týdnů.

Marek pozval jakéhosi Vítka Anršta na ságo a flétnu, ten zas svého žáka Martina Šulce na, basklarinet, Michal ještě nehrál na svůj sampler, ale na Orloj, a postupně nás navštěvují různí návštěvníci a vše vrcholí takovým nahráváním o jednom víkendu.

Nojo, pak ale náš orchestr končí. Není pak kde hrát. Vozíme sice pracně a draze Michalovo piáno do chaty mladých Šebelků, ale byli jsme tam jen jednou. Vítek nehrál k podladěnému pianinu, Michal se rozhodl,že bude hrát na sampler,a tak ta chata, kde není proud, se nám nehodí.

Dostali jsme pak příležitost zahrát si na Hermitových koncertech na Deltě, byli jsme tam zkoušet asi dvě hodiny a hned jsme toho radši nechali. Vítek s Martinem hrají své jazzové postupy, Marek také své najjezovatělé fláky, a nejde nám to tam, dlouho jsme nehráli. Proto se rozhodujeme hrát tam na Orloj. Do Plasů ale odvážně jedeme.

Dáváme dohromady mnohačlenné těleso. Vitek s Martinem zahráli o patro výš na flétnu a basový klarinet a scházejí k nám dolů do prvního patra. Zvuk se krásně rozhléhá po chodbách konventu. Na chodbě se zhmotňuje vzláštní tichá nálada, konvent se chystá k nočnímu tichu a tmě..

Už duní bubny, velké křídlo, Martin Janíček taky pobuchuje na bicí soupravu, Vít s Martinem občas zakoncertují a pak náhle, vždy v pravou chvíli, zadouvá, trochu drsně švitoří a pak přímo řičí jako slonice Norka Siri Austeen a točí hadicí nad hlavou.

Nyní se již za tmy zjevují nehmatatelné zvuky a tóny, ani nevíme odkud se berou...

Ve chvíli ticha jsou z dálky slyšet bubny z místní taneční zábavy...sedáme si pak k našim hodinám, abychom se pak ke svým nástrojům ještě vrátili. Báječní posluchači to vydrželi až do konce... Moc jsme je totiž nešetřili...

O krátkém, třetím pobytu v klášteře by se asi dala napsat kniha, ale ta by se nemohla vyrovnat skutečnosti...ojedinělé místo...oblíbil jsem si hlavně předvečerní sezení v horním patře konventu. Obzvlášť byl-li klášter prázdný a tichý. Rajský dvůr byl plný lesních jahod a přelétajících poštolek. Přežívající duch kláštera je neustále přítomný...

Sobotní noc jsem pak strávil na policejní stanici jako překladatel New Yorskému profesorovi Phillu Niblockovi, kterému nějaký návštěvník taneční zábavy přeběhl důkladně přes zapůjčený automobil.

Je to ten samý "profesor", který "hrál" po nás a myslel si, že se už nedočká...