11.6. 1993 Orloj snivců

klášter Plasy u Plzně (zahájení sympozia Hermit II "Letokruhy")

Jedeme do Plas!

Hlavní cesta na Plzeň se nám nelíbí, a tak měníme směr z frekventované silnice a odbočujeme podél Berounky. Pokračujeme lehkou projížďkovou jízdou křivoklátskými hvozdy okolo příjemné řeky a jejími hrady.

Otevřeli jsme láhev vína a vychutnávali (konečně) pomalou jízdu krajinou. Blížil se soumrak a před námi se otvíraly nádherné krajinné scenérie.. na kopci nás vítají zříceniny Točníku a Žebráku, a když vyjíždíme nahoru do lesů na druhém břehu řeky, je už tma a začíná pršet.

Déšť se mění na průtrž mračen a my jedeme pomalu, zíráme na blesky ozářenou silnici, které vyšlehují každou chvilku... Ale za chvíli už pospáváme, jen Marek, náš řidič bdí, a ze spaní nás občas vyruší jen ten blesk.

Blížíme se k majestátní budově klášterního konventu, je to jako v hororovém filmu, akorát nevidíme žádná strašidla. Jsme v naprosto jiném čase a nechceme vědět kde jsme. Středověká atmosféra mystiky se snoubí s barokní budovou, jež ze tmy vypadá neohraničeně a ohromně.

Vylézáme z Markova Una a běžíme se skrýt do konventu, ale stejně jsme smočeni proudy vody. Setkáváme se s Milošem Vojtěchovským, a za chvíli už uléháme ke spánku v místnosti, která je ještě pořád trošku instalací sovětské armády.

Setkání se známým prostorem konventu působí zázračně, tajemně, hluboce, opravdově, vznešeně, léčivě, neskutečně až fantasticky. Celý průběh pobytu v klášteře tomu pak bude odpovídat, stejně jako nesdělitelné zážitky z minulého pobytu v Plasech v minulém roce.

Druhý den probíhají koncerty už od odpoledne. Chodbami dují bambusové varhany Holandského konstruktéra Hanse van Koolwijka.

Nosíme železa, máme dost práce. V kapli sv.Benedikta se umisťujeme centrálně, přišlo mi to trochu "tvrdý", ale rozhodlo nakonec umístění lavic. Můžeme tedy sedět na schůdcích bývalého oltáře. Vpravo ode mne sedí pravá ruka Marek, za ním Siri Austeen, se svými prapodivnými nástroji, vlevo bratr Michal, Martin Janíček a do apsídky se skládá Michael Delia, náš loňský známý, bubeník Nového města Yorského.

Atmosféra se stává vyjímečnou, nehráli jsme ještě v akusticky příznivější prostoře. Zvuk se roztéká a slévá, vychází odevšad, pojí se v jeden tok a míří nahoru do špice kopule a pak přímo do nebe.

Stmívá se, je to intimnější, za námi svítí náš velký lampion. To už se hraje...

Zvuk nás přenáší do dálky, pauzy vyplňuje přítomnost a pozemskost a křik klášterních poštolek, skutečných pánů domu. Odbíjí se čas, neúprosný chronos se směje pod vousy.. poslouchám a ruce samy hrajou, vše se krásně slévá, duše jakoby si mohla kam chce a dělá jí to dobře, vše se děje samo.

Když se čas už téměř naplnil a duše prolétla třeba nekonečnem, vrací ji na zem zlovolná mohutná rána Martinova hracího luku, přetrhla se mu struna a luk sebou práská o zem s mohutnou ozvěnou, ale to už fouká Siri do svých skleněných baněk asi na pozdrav nového zrození života, stejně jako křičící novorozeně, když pozná kde je a vidí, že je znova taky a co ho čeká...jsme zde znovu.

Je tma a ticho. Hutný a kompaktní zvuk odchází, promluvily ještě houpající se "Mluvící rafiky".

Potlesk je taky hudbou, rád bych se přidal, ale nemám stání, mířím za nějakou slečnou, která se jmenuje Hedvika...