Zapomenutý orchestr země snivců

Hudba orchestru je měnící se počasí. Záleží na obsazení, zvuku a náladě hráčů. Je to výlet májovým počasím na louce, v lese, ulicích, domovech, nádražích, kdekoli... Orchestr se zapomněl. Kdesi daleko, ale přesto je tady. Je zprávou, tichým sdělením, přáním, reakcí i řevem, pravdivým i nepravdivým obrazem a odrazem duší snivce, která se navzdory těkavé povaze zhmotňuje do jakési viditelné, sdělitelné podoby, někdy překvapivě konkrétní. Snivci snad ukazují, dávají, domlouvají, někdy nudí, vybízejí i žádají, či hrozí, avšak vždy jen na chvíli. Zapomenutý orchestr země snivců je experiment. Jde o hudební fórum, v němž každý improvizuje to své tak, aby co nejméně rušil druhého, nejlépe, aby se našla společná řeč a duch. Používá se různých hudebních médií, rovněž i hudebních stylů. Experimentuje se často i s obrazovou projekcí a prostředím. Je to chvíle, otisk okamžiku. Nastává to, co je teď a tady. Důležitá je zúčastněnost hráče. Nečte noty, hraje své vlastní. A jde o to, jakého ducha jim dá.