Hudba snivců:
Další informace:
Huh?
Zapomenutý orchestr země snivců, 18.únor 2006, Rubín
I přesto, že mám poměrně malou hlavu a mnohé myšlenky se sotva do ní vtěsnati mohou, myslím, že hudbu Zapomenutého orchestru země snivců na koncertě konaném u příležitosti narozenin samotného zakládajícího člena a duchovního otce, hráče na bicí a perkuse, Jaroslava Kořána, jsem plně zaznamenal a snad ji pochopil tou měrou, abych o ní mohl referovat.
Poprvé jsem byl na jejich koncertě v divadle Archa, bylo to měsíc před potopou, tedy červenec v roce 2003. Na podiu bylo snad třiadvacet hudebníků, marně jsem hledal stojany na noty a v nich rozevřené partitury pro jednotlivé nástroje, žádné nebyly, jen jakýsi itinerář přibližně určující tempo a náladu skladby.
„Jak tohle může dopadnout,“ děsil jsem se. Čekal jsem naprostý chaos. Naopak, přesto že muzikanti byli ze všech koutů světa, dokázali se svými nástroji vykouzlit mohutnou hudební plochu s tisícerými zasněným motivy. Krásný koncert.
Tentokrát si principál orchestru sebou přivedl šest muzikantů, více by se jich na malé podium v Rubínu ani nevešlo. Na trubku hrál Jiří Alexa, z kytary vyluzoval ryčné i zasněné tóny Milan Kramarovič, na klávesy piana a do kovových polotovarů (kuláčů a šestihranů), vtipně položených aby zněly, tloukl Marek Šebelka, dechu skýtal dechům Jan Holeček a konečně zpěv a housle měla na starost Agnes Kutas. Projekci obsluhoval Zdeněk Zbořil.
Vím, že Jarda Kořán byl po koncertě maličko nespokojený výkonem hudebníků a vytýkal „Snivcům“, snad až přílišnou zasněnost, malátnost, ba dokonce i spánek, ale myslím,
že neoprávněně, vždyť jejich hudba jest jen zdánlivě „dílem jediného okamžiku“. Ona se pomalu rodí z pocitů jednotlivých účinkujících, z toho co si sebou přinesli, o čem přemýšleli, co je potkalo a opatrně dobíraje pravdy se přibližuje a vzniká tak říkajíc - cirkumambulantně“. Jsou-li hudebníci letošní dlouhou zimou znavení, nemocní, nemůže od nich nikdo žádat extatické výkony jako o letních vedřinách nabitých energií hromů a blesků. Snad i publikum by se možná poplašilo, kdyby sexteto muzikantů chrlilo kaskády motivů vyplňované gejzíry tónů. Nezapomínejme, že to byli „Snivci“, kteří vždy uměli dokonale vystihnout atmosféru při projekcích němých filmů, které jejich hudba kongeniálně podmalovávala a ten večer to byli znovu Oni, kdo dokázal homeopaticky naladit publikum tak, že odcházelo s dobrou mírou příjemně naladěné do svých domovů.
Jak praví „Proklamace snivců“: „Vše bylo ve vzájemné harmonii.“
Jan Lněnička – Liebeznitz Zeitung