Plné znění článku: www.musicpage.cz/mp/rec121.htm,
autor Adam Javůrek
Zapomenutý orchestr Země snivců
"Gulliverovy cesty II. "
Docela paradoxní je, že jeden z mých objevů
sezóny, jsem nalezl na festivalu, který mě jinak moc nezaujal. Alespoň v tom
dlužím Králíkám omluvu. Orchestr snivců se mi zalíbil natolik, že jsem
se rozhodl navštívit kterýkoli jejich samostatný koncert. A vidíte, konečně
jsem se dočkal.
Orchestr snivců není žádná novinka, jak by se
mohlo zdát z osmého a devátého slova tohoto článku. Existují řadu
let a v několika “mutacích”. Zapomenutý orchestr Země snivců
je jakousi rozšířenou formou. Na jaře tohoto roku přišli s divadelně-filmovo-hudebním
projektem Gulliverovy cesty. Druhou část, respektive vylepšenou verzi té
první, představili 10.11.2000 v Arše.
Předně musím přiznat, že úvodní díl jsem
neviděl, tudíž nemohu porovnávat. Ani vás neohromím odhalením paralel
mezi představením a knižní předlohou, jelikož už je to přeci jen nějaký
pátek, co jsem o ní slyšel naposled.
Oč v představení jde? O děj se starají němí
herci, s orientací ve hře pomáhá hudba a občasné titulky.
Gulliverovy cesty popisují jeden den člověka se všemi aspekty a
banalitami. Probudí vás rozhlas, odbudete si ranní hygienu, při snídani
posloucháte únavnou hlasatelku počasí atd. Je úžasné, jak vás příběh
pohltí. Ačkoli nejde o nic jiného než o tuctový den, nenudíte se. Jak mě
měl autor omotaného kolem prstu se ukázalo při scéně s obědem.
Hlavní hrdina (pro milovníky počítačových her: občas se pohyboval
roztomile jak postavička z Little big adventure) se sešel u stolu s přítelkyní.
A přestože bylo nanejvýš patrné, že jejich rozhovor je pouze obvyklou výměnou
frází bez významu, nedalo mi to a nakláněl jsem se, co to jen šlo, abych
zaslechl slova němého dialogu. Když si v noci otevřel knihu o malárii,
hltal jsem slovo za slovem (text běžel na plátně), přestože bych za normálních
okolností nepřečetl jedinou větu z takové publikace.
Stejně strhujícně působila hudba. Zpočátku
jsem měl pocit, jakoby kontrabas ke zbytku nepasoval, ale tenhle dojem nepřežil
prvních pět minut. Nástroje se k sobě chovaly velmi ohleduplně.
Nikdo nechtěl vybočovat z řady, všichni pracovali “pro firmu”.
Sebestředné sólo byste nenašli. Došlo ovšem na pasáže, kdy měly určité
nástroje hlavní slovo, a ty byly zrovna tak strhující. Nejlépe si s prostorem
poradila trubka, ostatní ovšem neméně dobře. Za zvláštní zmínku stojí
i precizní nazvučení. Vznikl nádherně barevný, celistvý a křišťálově
čistý zvuk.
Jediné, avšak vážné výhrady mám k titulkům.
Chápu jejich roli, když musí sdělit něco, co není patrné ani z hudby,
ani z jeviště, ani z plátna. Ovšem informace, že “koleje
duněly pod náporem kol jedoucího vlaku (nepřesná citace – pozn. Ad.J.)”
je poněkud redundantní. A copak hudba nedokáže sdělit některé myšlenky
lépe než slova? Nepodceňuje autor svou hudbu, když ponechá titulek “Byl
jsem sám, sám se svými myšlenkami” ? To přeci vycítím z hry!
Navíc jde o příšerně kýčovitou větu.
Nevím, do jaké míry Jaroslav Kořán (šéf
celého projektu) konzultoval obsah titulků s jejich autorem. Někdy
jsem měl pocit, jakoby se názory ne úplně shodovali. Titulky říkaly: “Fabriky
v sobě mají něco děsivého”. Oproti němu ve mně hudba
vyvolala spíše pocit, že fabriky v sobě mají něco neuvěřitelně
muzikálního. Ale to se již pouštím do přílišné dojmologie.
Klady jsem shrnul, zápor jsem našel jediný. Velikým
plusem zůstává i střídmá délka představení (zhruba jedna hodina).
Nestihlo nudit. Ani mě to nenapadlo. Od začátku do konce jsem se výtečně
bavil. A navíc ve mně (teď přijde prostor pro další kýčovitou větu)
večer něco zanechal.
Koncertem vše neskončilo. Člověk celý zbytek
dne reagoval na všelijaké podněty ohromně citlivě. Když jste viděli
okolo projet padesátiletou paní na koloběžce, když jste pozorovali krmící
se obličeje za výlohou McDonaldu, když jste poslouchali mrmlání opilce na
nástupišti v metru, když jste žasli nad obdivuhodně symetrickou boulí
na hlavě spolucestujícího. I to je důsledek Cesty.
Realizace představení, účinkující:
Koncepce a režie: Jaroslav Kořán
Texty a herecká akce: Radek Špirhanzl
Filmová režie: Jaroslav Kořán a Petr Zoufal
Filmový střih a kamera: Vojtěch Frič
Kamera: Martin Kublák
Herecké akce: Žan Loose
zpěv a perkuse: Tereza Roglová
trubka: Jiří Alexa
tenor saxofon a kytara: Roman Plischke
soprán/baryton saxofon a klarinet: Petr Varjů
housle: Jan Alan
baskytara: Lukáš Kytnar
kontrabas: Petr Tichý
perkuse, kalimby: Michael Delia
bicí, zvuky a foto: Jaroslav Kořán