• Vítejte!

• proklamace snivců

• kronika

• odkazy

Hudba snivců:

• Jaroslav Kořán
  - kdo...?
  - galerie

• Orchestr snivců

• Orloj snivců

• Lehárna

• Třesk

• Agnes Kutas & Jaroslav Kořán

• Par Avion - trio

• studio a vydavatelství  snivců Pagoda

• CD, MP3

Další informace:

• koncerty

• recenze, články

• technické údaje

• kontakt

Huh?

Plné znění článku: Rock&Pop 2/2000, str. 94, "Zapomenutý orchestr Země snivců", rubrika Live, autor Z. K. Slabý
článek byl také uveřejněn na decibel.cz (plné znění zde)

Zapomenutý orchestr Země snivců Praha, Divadlo Archa, 21. 12. 1999

Snivec je podle Slovníku spisovného jazyka českého málo používaný knižní obrat pro snilka nebo fantastu. Což v daném případě naprosto odpovídá. Neboť kdo jiný nežli romantický fantasta by se pustil do takového dobrodružství, jakým je v českém prostředí kolektivní improvizace sedmičlenného hudebního tělesa? Tím snílkem, který ono muzikální dobrodružství dokáže už po léta realizovat a vytvářet jeho konceptuální směřování, je hráč na bicí Jaroslav Kořán. Má samozřejmě i vlastní projekty, vede i komornější (tříčlenný) Orloj snivců, avšak Zapomenutý orchestr Země snivců, záležitost v našem prostředí dost nevídaná, je zřejmě v centru jeho zájmu. 

Měl jsem příležitost vidět a slyšet Snivce nedlouho po sobě: 10. 11. v Domě U kamenného zvonu a 21. 12. v Arše. Zatímco v listopadu šlo o volnou improvizaci, prosincový termín byl spojen s promítáním němého filmu francouzského režiséra Jeana Epsteina Finis terrae z roku 1929. A musím říci, že filmové zadání orchestru velice prospělo. Není to ostatně poprvé, kdy Snivci vystoupili před filmovým plátnem (viz Alternativa 96, Murnauova Poslední štace 98 atd.). Volné hraní je pro soubor - řečeno Kořánovými slovy - "dostředivé okolo vlastního nástroje", je to "hudební fórum, v němž každý improvizuje to své tak, aby co nejméně rušil druhého, nejlépe, aby se našla společná řeč i duch". Ten závěr je důležitý a přiznávám, že i U kamenného zvonu improvizující hráči svou společnou řeč našli, ovšem snažili seji co nejvíce zjemnit, zaokrouhlit, nevybočit příliš z hudebního základu, který si zvolili. 

Takový postup filmová inspirace nedovoluje, filmy typu Finis terrae totiž mají své dramatické momenty, vzrušení, hrozící nebezpečí, kolektivní reakce, ztišení a tak dále. Právě proto doprovodná improvizace k Epsteinovu snímku vyburcovala v septetu skryté rezervy a vyzněla více než adekvátně. Reakce na dění na plátně v symbióze se souhrou orchestru, ve kterém kromě Kořána účinkovali Tereza Roglová (zpěv), Jiří Alexa (trubka), Roman Plischke (kytary, tenorsax), Petr Varjú (soprán a barytonsax). Vladan Malinjak (housle) a Lukáš Kytnar (baskytara - ten přijal nabídku k účasti dvě hodiny před koncertem!), byla v souladu s tím, co jsme měli příležitost vidět. A vlastně víc: filmové sekvence umocňovala. Uvedl jsem celé obsazení onoho večera (den předtím bylo poněkud odlišné, neboť jenom jádro souboru je pevné, počet hostujících hudebníků je variabilní), protože všichni v této zkoušce obstáli na výbornou, ať už jde o takřka telepatické reagování jeden na druhého, o náhle ztichlé pasáže a jejich vygradování nebo o přiléhavé hudební momenty, související s promítanými scénami. Přitom se domnívám, že celá záležitost, nahraná na pásek, by mohla existovat i sama o sobě. 

Mnohdy se zamýšlím, zda na českých luzích a hájích by bylo možné něco takového jako Cobra Johna Zorna (kolektivní improvizace podle pokynů "skladatele") nebo jako "dirigenta" Butche Morrise, uskutečněná s improvizujícími kolektivy v různých zemích. Někdy o tom pochybuju, ale po shlédnutí Konce země v podání Zapomenutého orchestru Země snivců mě jímá nová naděje. Myslím, že je nejvyšší čas, aby Jaroslav Kořán se svým ánsámblem pomýšlel na vydáni kompaktu...

Z. K. Slabý