Hudba snivců:
Další informace:
Huh?
Plné znění článku: UNI 9-12/1993, autor Pavel Klusák
RZIVÉ AKORDY A JINÁ HUDBA
Během minulých let se na alternativní pódia i do pražských čajoven vkradli tři Snivci, a to hned se dvěma podobami hudby: bratři Jaroslav (1962) a Michal (1969) Kořánové spolu s Markem Šebelkou (1963) tvoří dvojjediné jádro Orloje Snivců a Zapomenutého orchestru Země Snivců. Orloj je dostředivé sdružení kolem vlastního vynálezu, ve stylově uvolněnějším Orchestru hrají navíc i psí Snivci - David Skála (bicí), Jiří Jelínek (saxofon) a téměř vždy ještě nějací hosté; krom českých zemí už Snivci hráli i v Haagu a v Berlíně. Teprve zpětně podle diáře zjistili, že velká část jejich vystoupení probíhá v úplňkových dnech. Hudbu tria zachycuje i kazeta ZAHRADA, kterou vydala firma Logo.
Asi vám nevyhovovaly normální hudební nástroje, když jste si vynalezli svůj vlastní?
Jarda: Všechno začalo na Šumavě, už proto, že tam prostě žádné hudební nástroje k dispozici nebyly. V garáži tam máme dřevěné trámy, do nich jsou zatlučené dlouhé hřebíky a na nich pak navěšené různé věci. Do toho hřebíku když brnkneš, zarezonuje to celou chalupou. Fascinovalo mě to a řekl jsem si, že vyrobím něco podobného, co by se dalo přenášet. Takže jsem sbíral klacky, zatloukal do nich hřebíky - a vznikla takzvaná vesnická kalimba, ta je dnes součástí Markova vybavení. Tehdy jsem potřeboval ozvučnici a našel ji v polystyrénovém truhlíku na kytky: ta dřeva jsem kladl napříč a ono to znělo výrazněji. Jednou jsem takhle napřič položil dlouhý hřebík a náhodou o něj zavadil. V tom okamžiku mě úplně zamrazilo... ... a princip orloje byl na světě.
Jarda: Polystyrén - jako jediná hmota z těch, které jsme vyzkoušeli - nechává znít kov tak, jako kdyby byl zavěšený. Od nedávna už nejsou bílé truhlíky na koncertech tak nápadné, protože jsme je potiskli - teď vypadají jako mramorované.
Odkud odevšad se berou kovové součásti orloje?
Jarda: Jsou tam nejrůznější tyče, trubky, hřebíky, taky něco z našich vidlí...
Michal: Kramle! Jardovy oblíbené kramle!
Jarda:... pochopitelně kramle... Tehdy jsem objížděl na kole skládky, něco bylo v baráku po dědovi... no a pak přijel Michal a jeli jsme pro nepotřebné železo do JZD. Během léta devadesátého roku jsme dali dohromady jádro nástroje.
Marek: Když mě pak Jarda vzal domů, abych si poslechl nástroj, kterému říkal Šumavský cinkál, naprosto mě to uchvátilo. Znali jsme se asi deset let, ale vždycky jsme se akorát potkávali a říkali, ahoj, nazdar, kdy si spolu zahrajem...
Jarda: Marek hrál na piáno, totiž -
Marek: To sice jo, ale zatímco kluci hráli od středních škol po kapelách, já hrál vždycky akorát doma kocourovi - i když hodně často.
Michal: Hráls přece v hospodě!
Jarda: Správně! Houtyš! (ukazuje na Marka:) Hanspaulská scéna!
Marek: Dobře, občas jsem hrál nějaké ragtimy, ale hlavně mě bavilo jen tak sedět u piána a vymýšlet si...
Michal: Byl to zběsilej improvizátor, se kterým nikdo nemohl hrát.
Jarda: Poprvé jsme hráli ve třech na olomoucké vernisáži a dokonce se o tom pak psalo v Zemědělských novinách: jel jsem meziměstským autobusem a koukal pánovi přede mnou do novin - a najednou tam byla naše fotka! Když jsem vystoupil, šel jsem rovnou do trafiky. Noviny máme v Kronice Snivců.
Jak zjišťujete, co se do orloje hodí a co ne?
Jarda: Selekcí. Zkoušíme, jak co zní, jak jdou nová železa zvukově dohromady s těmi dosavadními. Ani nás moc nezajímá, co je to přesně za tóny.
Marek: Orloj je zdroj neuvěřitelných možností. Každé železo má v sobě něco, co se dá použít, z každého cítíš něco trochu jiného.
Michal: Přišli jsme taky na to, že železa z dobrých kovů znějí jakoby jediným tónem; naopak stará rezavá železa, často zohýbaná a pokroucená, mají v sobě víc alikvót, znějí spíš celým akordem.
Musejí ale nastávat okamžiky, kdy vám třeba v řadě tónů chybí jeden stupeň...?
Michal: To pak prostě musíme počkat, dokud takové železo nenajdem.
Marek: Horší je, když něco přebývá.
Jarda a Michal: Přesně tak!
Marek: Když jsme se rozjeli na prázdniny, stejskalo se mi po nástroji. Co jsem asi udělal: sebral jsem truhlíky a hledal k nim po záhradě železa, tak jako původně Jarda. Celé léto jsem si hrál a při návratu jsem pochopitelně vzal s sebou železa, která jsem měl nejradši. V Praze jsem ale zjistil, že v našem orloji nijak zvláštně neznějí. Tohle probíhá pořád, byť často úspěšněji: přibývají nové součásti, některé staré se vyřazují...
Michal: Na nástroji je to docela dobře vidět - od původního jádra, které je uprostřed, až k novým truhlíkům a řadám želez, které porůznu vyhánějí do všech stran.
Marek: Vývoj nástroje průběžně pokračuje a je nejspíš nekonečný: orloj se bude neustále dolaďovat, pořád budeme nacházet nové zajímavé věci, občas se něco odsune... Teď jsme odvezli na chatu nějakých sto padesát kilo nepotřebného železa: rozrůstání nástroje je třeba podřizovat podmínkám technickým i organizačním, jinými slovy abychom na to všechno při hře dosáhli a pak abychom to vůbec uvezli.
Dá se při hraní na orloj myslet na klasickou harmonii?
Jarda: Žádné definitivní stupnice na orloji nejsou. Jednotlivé řady se hodně liší v tom, kolik želez podobného zvuku se nám podařilo najít. Třeba na nebeských varhanách, tam už je snad málem stupnice. To je název jednoho truhlíku, nebeské varhany. My si je různě pojmenováváme: součástí Orloje Snivců jsou mimo jiné Boží prsty, chrom-vanad universal, slunce, mluvící rafiky, akustický sampler, nebeské varhany jsou z celého nástroje zvukově nejjemnější. Jinde jsou jenom dva, tři tóny a jindy zase rozechvíváme víc želez, která znějí skoro stejně vysoko. Ty jemné diference vytvářejí něco, co...
Michal:... co vlastně sami nechápeme. Co nás přesahuje.
Marek: Ono se to tvoři samo. Pak už hraje roli, s jakou silou a s jakou pregnancí do železa udeříš, všechno zní různě. Pro hru je potom hodně důležité společné naladění, není rozhodující, co jsme si předem domluvili, ale nakolik citlivě reagujeme na přítomný okamžik. Neustále je potřeba vnímat zvuk celku, aby si člověk nehrál pro sebe. Kolikrát se stane, že nevíš, odkud se ty zvuky berou. Pokud je to krásná muzika, je to fajn, s tím se potom pomaličku učíš zacházet. Musíš být opatrný, abys nerušil ostatní, k nezdaru stačí, když je někdo nervózní nebo roztěkaný.
Jarda: Nebezpečná a nepříjemná pro tenhle moment je netrpělivost.
Pociťujete v tomhle ohledu kolísavou kvalitu koncertů?
Jarda: Bezpochyby. V naší hudbě jsou místa, která už jsou skoro skladbami, hrajeme je pravidelně. Přesto z nahrávky i na místě zjišťujeme, nakolik různě tahle místa pokaždé vycházejí. Ovlivňuje to nálada, zvuk, prostředí...
Michal: Asi nejsilnější vliv má místo, kde hrajeme...
Marek: Zároveň i vzájemné napojení: občas se ti zdá, že se málo slyšíš nebo tam chceš něco mermomocí protlačit - v okamžiku, kdy do toho opravdu víc praštíš, se vůbec nestane to, že bys byl víc slyšet. Akorát absolutně zrušíš atmosféru, kterou do té chvíle stavěli všichni dohromady. Celá ta konstrukce funguje na velmi křehkých vztazích.
Necítíte nebezpečí v posunu, kdy by se pro vás hranice hudebního zážitku posunula až k naslouchání jedinému zvuku, 'nehudebnímu' sledováni rozeznělého kovu?
Michal: Hranice vnímání se nám tímhle směrem určitě posouvá.
Marek: Ale právě proto, že v Orloji by k něčemu takovému mohlo dojít, vznikl jako určitá kompenzace Zapomenutý orchestr, kde znějí 'normální' nástroje - Jarda hraje na bicí a poušti reálné zvuky z walkmana, Michal obsluhuje sampler, já hraju na piáno, obsazení navíc rozšiřují skoro pokaždé hosté. Mít jenom orloj, nejspíš by nám chybělo, kdybychom si občas nezabrali něco, co se blíží hudbě v tradičnějším smyslu slova.
Jarda: A zároveň jsme Orchestr budovali s představou hudby menších omezení: obrovská dynamika, tiché i hlasité nástroje, fórum, kam se toho prostě vejde víc. Samotný Orloj může být dost dobře součástí Orchestru. Naopak by to nešlo.
Dost řečí o hudbě: kdo chce slyšet, jak to zni, ať zamíří do pražského Rubínu. Orloj Snivců tu koncertuje 24. března od 19.30, Zapomenutý orchestr pak o týden dříve, tedy 12. března.